To, čeho se držíte, to si drží i vás

Ve 22 letech jsem se stal neúplným paraplegikem kvůli dopravní nehodě. Běhání bylo to, co jsem v životě nejraději dělal a bylo mi to odebráno během zlomku vteřiny bez varování nebo konzultací.

Setkat se s mužem, který mě posadil na invalidní vozík, nebude snadné. Necítil jsem vůči němu vztek ani touhu po odplatě, ale bál jsem se, že se s ním spojím, slyším jeho hlas a osobně ho uvidím. Obával jsem se, že by to mohla být negativní zkušenost-a to by pro mě věci zhoršilo, ne zlepšilo. Ale také jsem věděl, že pokud se tomu nebudu čelit, nikdy se toho nezbavím. Chtěl jsem vědět, co se stalo v kabině toho kamionu těsně předtím, než mě to srazilo, a jaká byla reakce řidiče a jak dopadl jeho vlastní život. Chtěl jsem s jistotou vědět, že to byla nehoda, že moje paraplegie byla nešťastným důsledkem náhodné události.

Vytočení čísla bylo extrémně obtížné. Nebylo to nic ve srovnání s tím, že jsem musel čelit zraněním, která jsem utrpěl, když jsem se probudil na páteřní jednotce v místní nemocnici, ale neměl jsem jinou možnost, než pokračovat. Postavit se tváří v tvář muži, který mě posadil na invalidní vozík, byl úplně jiný problém. Postavil bych míč přímo na jeho hřiště a to bylo riskantní i konfrontační.

„Dobrý den,“ řekl. „Dobrý den, jmenuji se John Maclean,“ odpověděl jsem. „Chvíli jsem se s tebou pokoušel spojit. Jsem ve fázi svého života, kdy se pohybuji vpřed a doufal jsem, že se můžeme setkat. Nemám v úmyslu zlobu, ale pomohlo by mi to s uzavřením.“ “

Tam jsem to řekl-vymazal to, přesněji-než měl šanci zavěsit. Srdce mi bušilo tak rychle a hlasitě, že jsem slyšel, jak mi buší přes košili. „S tím jsem v pořádku,“ řekl. Žádné námitky ani otázky, jen pět slov nezávazným tónem.

O dva týdny později jsem zajel do haly dohodnutého hotelu a přesedl jsem z mého invalidního vozíku na křeslo obrácené ke vchodu. Věděl jsem, že mě pozná-o to se postará invalidní vozík zaparkovaný vedle mě. Zkoušel jsem, co řeknu, ve snaze ho uklidnit. Prvních pár sekund jakéhokoli setkání je kritických a chtěl jsem se zbavit veškerého nepohodlí, které by mohl cítit. Tady nešlo o odplatu nebo hněv. Šlo o uzavření a odpuštění.

Vypadal opravdu nervózně a nervózně, a najednou jsem si uvědomil, kolik odvahy to pro něj dnes přišlo. Znovu jsem poděkoval za to, že přišel, a vysvětlil jsem, že jsem se pokoušel znovu navštívit části svého života ve snaze uzavřít. „Poslední částí skládačky bylo konečně se s tebou setkat a vysvětlit ti, jak se nehoda odehrála. Jaké jsi na tu nehodu vzpomněl?“

Tom se zhluboka nadechl a trochu se posunul v salonku. Cítil jsem, že pečlivě vybíral svá slova. „Jel jsem po dálnici a vystupoval jsem na korbě jiného náklaďáku a naznačoval jsem a chtěl jít ven a kolem,“ řekl dost nervózně. „Nepamatuji si, že bych něco slyšel. A nepamatuji si, že bych viděl cyklistu, díval jsem se do svého zpětného zrcátka a neuvědomil jsem si, že se něco stalo, dokud jsem neviděl toho chlapíka na motorce, jak se blíží vedle mě a mává na jednou rukou a pokynul mi, abych se zastavil. Nejprve jsem věděl, že se něco stalo, když jsem vystoupil a obešel a uviděl přední část náklaďáku. Nešel jsem zpět, abych tě viděl na kraji silnice. Myslel jsem, že jsi mrtvý. Bylo mi pouhých 20 let a nevěděl jsem, co mám dělat. Policie vzala mé prohlášení a moje údaje a já jsem se vrátil do skladu, abych to řekl svému šéfovi. “

Několik týdnů jsem ležel v nemocnici a čekal, že řidič kamionu každou chvíli projde dveřmi. Čekal jsem na něj, dokonce jsem poslouchal jeho kroky. „A co nemocnice?“ Řekl jsem co nejrovnoměrněji. „Napadlo vás jít do nemocnice?“ „Určitě tam byla myšlenka,“ řekl trochu nervózně, jako by chápal, že je to pro mě problém. „Když šéf skutečně zjistil, co se stalo, řekl mi, abych se držel stranou.“

„Část mě-velká část mě,“ řekl jsem, „čekal, až přijdeš a řekneš, omlouvám se.“ „Nehody se dějí každý den a to by bylo dobré, kdybych v tu dobu slyšel . Lidé mi říkali: „Co se stalo řidiči kamionu?“ a já říkám: „Nevím, nikdy jsem o něm neslyšel.“

Viděl jsem, jak se mu mlží oči. Byl na pokraji slz a poprvé jsem si uvědomil, že ani on neunikl incidentu bez úhony. Jeho hlas pokulhával: „Když jsi mi před pár týdny volal, byl jsem šokován, ale říkal jsem si: Ano, chci se s ním setkat.“ Chci jít a omluvit se, a že kdybych mohl udělat něco jiného, udělal bych to. “

A bylo to tam! Nakonec použil slovo „promiň“. Nedíval se mi do očí a řekl mi to přímo do tváře. Ale on to řekl a já věřil, že ano. Všechno, co se mezi námi stalo, pokud jde o dopad, který jsme měli na životy toho druhého, nebude po jednom setkání vymazáno. Ale žihadlo z toho zmizelo, alespoň pro mě. Respektoval jsem velikost toho, čeho jsme dnes dosáhli. Jak jsem doufal, byl to pro mě katarzní zážitek a já doufám, že i pro něj.

Došlo mi, proč bylo setkání tak silné-to, čeho se v životě držíte, to drží i vás. To jsem se ten den naučil. Čelil jsem svému strachu. Nestačilo hovořit o tom, co se stalo, musel jsem mít toto setkání-musel jsem projít procesem-abych si to ve své mysli pořádně uvědomil a zbavil se toho. Už jsem necítil potřebu vydržet. Cítil jsem pocit uzavření.

John Maclean je autorem knihy How Far Can You Go? Můj 25letý úkol znovu chodit. V červnu 1988 srazil Johna 8tunový kamion, když jel na kole. Tato téměř smrtelná nehoda ho nějak způsobila. John se rozhodl přestavět svůj život a stal se elitním sportovcem na invalidním vozíku a paralympionikem. 25 let po nehodě čelil John své dosud největší výzvě – naučit se znovu chodit. Pro více informací navštivte www.johnmaclean.com.au.